world needs blondes: July 2019

Poslední dobou zažívám zvláštní pocity. Termínu ANXIETY jsem se chtěla vyhnout, protože mi přišlo, že se nadužívá, je svým způsobem trendy a mileniál, kterej si tímhle neprochází, tak jako by skoro nebyl :D To nic nemění na tom, že neklid a úzkost mi poslední rok nejsou cizí.

"Jak to bude s prací? Co dál? Achjo, zas jsem odložila psaní článku. Zajímá to ještě někoho? Nejsem málo real? Nejsem málo cool? Jak je možný, že tam pořád sedí komunisti? Lidi proberte se. Je to ostuda! Piju moc mlíka, chudáci telátka, na ten dokument jsem se neměla dívat. Vlastně jím i moc masa. Zvládnu být vegan? Achjo, nezvládnu. Jsem slaboch. Ježiš, zase Gréta. Lidi jsou zfanatizovaný. Ale, co když fakt hrozí konec? Přemýšlí někdo o tom, kde se vyrobí baterie pro elektromobily? A co teprve ta energie? Chudáci děti v Bangladéši - dětská práce, znečištěný řeky, fast fashion. A když ty továrny zavřou, nebudou se mít ještě hůř? Mám pocit, že nikdo nepřemýšlí do hloubky. Jen líbivý hesla a "snadná" řešení - ale co je správný řešení? Kristýno, vážně bys ten burger neměla jíst.... Nebo je to přirozený? A co je dnes vůbec přirozený? Rovnoprávnost, lgbt, rovnost, feminismus, politická korektnost, progresivismus jako náboženství. Mají mít gayové děti? Nemá dítě právo na mámu? Nebojím se uprchlíků, bomb, ani potopy. Masa hyperkorektních lidí, stádo poslušných ovcí. Brrr, to mě děsí. Stereotypy, jsou vážně tak špatný? A co s tou láskou?"

A takhle to jede celý den. Mozek se jen tak nezastaví. Neví, co má řešit dřív. O jaký důležitý téma se zajímat, jaký kout světa zachránit. Neví jak se nepoměřovat s ostatními, neví jak se vypořádat s tím množstvím fotek, informací a videí, který se na něj valí ze všech stran. Touha být všude, účastnit se všech blogerských akcí, festivalů a nenechat si nic uniknout. Na druhou stranu touha po klidu, odpočinku. Nemuset se líčit, fotit, neúčastnit se toho povrchního světa. Je to těžký a já už dlouho neusínala s klidnou myslí. Už dlouho jsem neusínala s pocitem, že to byl fajn den a všechno je ok. Protože svět přece neni ok.)

Jedu autem a poslouchám podcast (poprvé v životě). Jedná se o rozhovor s psychologem a párovým terapeutem. Když začne mluvit o naší generaci a tom, jak to máme těžké a jaký dopad má současná doba na psychiku, poprvé si přiznávám, že má pravdu. Doteď jsem neměla ráda, když si někdo na dnešní dobu stěžoval a fňukal. Přišlo mi to nevděčný nebo rozmazlený. Já (a lidi v mém okolí) jsme přece mladí, zdraví, máme se dobře:) Mám kluka, auto, práci, titul, bydlím v mý vysněný Praze a spolupracuju s oblíbenýma značkama...mám přece v životě tolik možností a příležitostí. Cestovat, udělat svět lepším a plnit si sny!

Ale to je právě kámen úrazu. Ano, naši rodiče žili v době, kdy byly často v obchodě prázdné regály, v době, kdy cestování bylo pro pár vyvolených. Ale život měl jistý řád, daná pravidla. Práce byla téměř jistota, starším generacím dokonce i vybrali partnera. Po škole jste s jistotou měli děti, chodili do práce a informace o životech druhých jste měli pouze u těch, s kterými jste se stýkali. Život to rozhodně nebyl lehčí, ale byl jednoduší, méně komplikovaný.

Dnes můžeme všechno, vidíme všechno a mozek je přehlcený. Prý jak máme víc jak 5 možností výběru, mozek už nezvládá. No, ten můj určitě!:D No a co tedy s tím? Základ je asi uvědomit si, že je to normální, mít tyhle pocity, nemůžeš za to ty, ale doba, která je pro naši mysl náročná. Ne, nejsi slaboch ani rozmazlenec, když to tak cítíš! Nezachráníš svět, nebudeš holt vždy všude, nebudeš zvládat tři práce najednou. Nebuď na sebe tak přísná.

To jsem si naštěstí už celkem uvědomila. Jak se ale víc zklidnit a dát svý hlavě dovolenou, na to jsem úplně nepřišla. Každopádně někdy pomáhá sport, procházka přírodou, hluboký kreativní proces, nebo začtení se se do napínavý knížky. Možná meditace? Pojďme se podělit o zkušenosti a tipy <3 Užijte si víkend, vaše Kristý.