BALI BY M - PART ONE | world needs blondes

Bali, Indonésie - cíl naší cesty.

1.7 - 23.7. 20016 ( Ano, přesně takhle, jak největší dysgrafik a mentál jsem nadepsala můj nový cestovatelský deník. Blondýna, která víc přemýšlí nad tím, jakou barvou píše, než co píše. Samozřejmě jsem deník chtěla ihned zapálit, zadupat a podobně, ale nakonec jsem nulu navíc elegantně škrtla, schytala výsměch od mýho kluka s žilo se dál - úplný začátek našeho putování.)

1.část cesty

Odjezd busem do Mnichova (23:55)

6h cesty

2x krosna (13.3 a 13.4 kg - upozorňuji, že doma jsme ani jednu nevážili.)

1x batoh a igelitka s rohlíkama

Upozornění pro všechny, kteří nikdy nejeli Flixbusem, tak jako my. Místa vám udělena nejsou a kdo dřív příjde, ten dřív sedí. Takže ne, sice jsme byli na nádraží dřív než včas, ale společná lože nám přána nebyla.

Někdy v půlce noci a v pulce cesty zbystřím holku, která si to po tmě štráduje za mým klukem a divně na něj sahá. Zareagoval taktně, cizinku s omluvou odstrčil a nasměroval cestou do nižšího patra na záchod, jeli jsme totiž dvoupatrákem. Celou situaci moc nechápu, neřeším a zas zavírám unavené oči. Vyruší mě okamžitá rána a křik cestujících : "oumáájgááád she fell"! Jo, tajemná neznámá na mýho kluka šmátrala úplně omylem, byla náměsíčná a hodila šipku po schodech dolů. Opravdu zvláštní začátek cesty...

počet zapomenutých telefonů v autobuse - 1 - můj kluk je idiot

počet zabalených mikin na Bali (hlavně na cestu, abychom nemrzli pod klimatizací) - 1

počet zapomenutých mikin v pokojíčku na židli - 1

počet mrznoucích lidí pod klimatizací - jeden idiot - můj kluk

Mnichov

Snídáme rohlíky v parku u fontány.

Krosna mi pomalu ale jistě láme klíční kosti.

Založila jsme si snapchat a stále rozebírám, zda-li je to rozhodnutí správné, či nikoli - ještě že je můj kluk po kalbě, střízlivej by asi odmítl tyhle blbosti poslouchat.

Památky vystřídá H&M, kde si můj zmrzlík kupuje mikinu a já omylem dvoje plavky - stejně je to jeho chyba. Kupujeme ještě škrabošku, kterou jsme nepoužili ani v letadle ani po zbytek pobytu. Kupujeme také karty a jako správní češi hrajeme po večerech prší.

Podruhé snídáme - pizzu a pivo.

Mnichov - Bankok, Thajsko

9h cesty

Nekontrolovatelné množství vína, vodky a ginu, nám zajistilo sladký spánek a radost z cesty.

Servírují nám co si zamaneme a cítíme se jako v nebi - počkat, vždyť my tam jsme,)

Paní co sedí vedle nás do uličky je buď líná nebo chtivá. Když jsme šli na záchod zvedat se nehodlala, tak jsme ji obkročmo přelejzali. Vidět Sumce (můj kluk), jak stojí/sedí roztaženej nad postarší usměvavou dámou, byla fakt moc velká sranda - ještě, že nemáme problém s kontaktem.

Cesta byla fajn, jen jsem měla suchej obličej a Šimon špatný trenky.

Počet litrových vodek koupených v dutyfree zapomenutých v letadle - 1 (přísahám, že mi hrábne jestli se neprobere xD)

Bankok - Denpasar, Bali

4h cesty

Kdybychom nepili na cestách jen alkohol, tak nezaspíme snídani.

A když jsme konečně dorazili do cíle, užívali jsme nového prostředí, čistých prostěradel, čtení v mapách, věčného vybalování, zabalování a sami sebe. Největším a hlavním pomocníkem nebyly internetové portály, stále nás víc baví pevné vazby a konkrétně průvodce od Lonely planet. Podle zohýbaných rohů se dá poznat,jak moc jsme mu vděční..)

Ubytování jsme měli jen na první dvě noci, dále nám napomáhej Bůh, tedy spíše booking.com. Sama bych nevěřila, že cestování může být takhle jednoduché. Opravdu, tenhle server jsme využívali hojně, s plnou důvěrou, kterou ani jednou nezklamal. Doporučuji všem, kteří se chystají na cesty!

Itinerář prvního týdne byl opravdu pestrý a zpětně tento čas hodnotím, jako úplně nejlepší. Byli jsme natěšení, žhaví, všechno bylo nové a neprobádané. Takový ten čas, kdy cítíte, jak moc jste šťastní...

tak tedy:

Kuta - první dny se cítím silná, odvážná a trochu šílená, konkrétně první dva dny. Cvičíme a já se snažím dohnat cestu za dokonalým tělem, která utekla rychleji než měla. Po dvou dnech mě tahle sranda naštěstí opustila a v dnech následujících jsem jen z pelechu sledovala a natáčela mého zpoceného a polonahého miláčka.

Vyrazili jsme na místní trh. Kupujeme exotické a neznámé ovoce. Pro mne je neznámý i ten zelený banán. Z trsu trhám jeden, protože ten mi stačí. U kasy nad banánem kroutí hlavou paní prodavačka. Po tomto gestu propukne v smích. Banán zvedne nad hlavu a ukazuje dalším místním holkám. Jednoduše je pobavilo a nechápaly co hodlám dělat s jedním banánem na vaření, když se kupují pomalu po tunách. Vysvětlila nám, že to se u nich stalo určitě prvně.) Nu což, ochutnat jsem musela.

Dokonalé místo na pláži pod stromem. Pijeme radlery, mladé kokosy, čteme knihy, válíme se, dovádíme ve vlnách. Pohodu doprovází spontánní pusinky, jen tak, prostě jen, že jsme to všechno zvládli..)

Můj Kluk spí a já sbírám mušle, kreslím do písku. Vidím shluk lidí a je mi jasné, že bude následovat to, na co celý den čekám. Tohle nesmí zmeškat. Běžím za ním, vezmu za ruku a musí běžet také, chudák. Malé želvy se vypouští do moře a vzhledem k mé fixaci a úchylce na želvy se tato situace stává téměř neúnosnou. Cestou zpět mi můj milovaný líčí, jak při běhu ve vedru, hned po probuzení málem omdlel, chudák.

Nusa Dua - Nusa Penida - Lombok

Čínský chrám

moje první Tomsky (kupuj na Urbanlux)

Birgin beach - jedna z nejhezčích, co jsem kdy viděla. Surfařský ráj, bílé písky a bary dva metry nad mořem. Situace, která mě na této kráse stresovala, docela odpovídala heslu, že nic není zadarmo. Když jste se chtěli dostat do tohoto ráje, museli jste číhat na útesu, mít cit, odhad a odvahu. Na pláž jste se dostali jedině při malých vlnách a ústupu moře. Přiznávám, jakmile jsem před sebou viděla obrovské divoké vlny rozbíjející se o útes, chtěla jsem vzít nohy na ramena. Byl to klasická situace buď a nebo. Odhadneš to špatně a vlna tě smete a rozmlátí - další prosím xD

Ne, želvy mi jednou nestačily, vlastně ani dvakrát. Navštívili jsme želví záchranou stanici a i když jsme neviděli nic jiného, tak mě odtamtud dvě hodiny nikdo neodtrhl.)

Děti v kleci

Nusa Penida - konec světa. Wifi neexistuje a běžně vypadává proud - všude! Jeďte sem - tohle je romantika (mluví ze mě holčička, která poprvé spala v posteli s nebesy..)

Možná tohle byla ta nejkrásnější pláž - Crystal Bae <3

A nejhorší a nejvtipnější příběh, který jsem líčila už na svých sociálních sítích.

Pro neznalé, kopíruju svou story sem:

Jsme na ostrově Nusa Penida a toužíme vidět vyhlášenou pláž.. jelikož se v našem hotelu den předtím vyseká na skútru holčina, tak tuhle dopravu radši nevolíme, vzhledem k tomu, že to nikdy nikdo z nás nezkoušel a místní nám to ani nedoporučují. Bereme si tedy odvážně kola!

Kolo této velikosti jsem vlastnila naposledy ve 13 letech a o kvalitě ani stavu tohoto "horáka" z balijského kauflandu ani nemluvě, ale chápu, všichni prostě už od malička jezdí na skútru.

Naložíme batohy, zjistíme směr a vyrážime na cestu..)

První dva kilometry po rovině se smějeme tomu, že máme kolena pod bradou a chválime se za to, že nejsme lenoši a v tom vedru ještě sportujeme.

Smích mě přechází u prvního kopce, který statečně vyšlápnu ve stoje. To ještě nevím, jak dlouho budu muset to hrdinství překonávat. Cesta se jednoduše skládala jen z kopců, v 35 stupních jsem se potila jak prase, když jsem se snažila přehodit, tak kolo divně řachtalo, kolo táhnu, můj kluk jede a já začínám být kyselejši, než citron. Po cestě se nad námi lidi usmívají a obdivují nás, prý tam na kole snad nikdy nikdo nejel xD ke konci vedou kopce jen dolů, ale to tak strmý, že se bojím o svůj život, protože pochybuju, ze tyhle brzdy někdy někdo šteloval.

Konečně po 4 hodinách dorazíme na tu fkn Crystal beach, kde je to naštěstí úplně top a když při šnorchlování vidím želvu tak na všechno zlé zapomenu. Samozřejmě s vědomím, ze domů jedem tágem (místní TAKSI), protože cesta zpět je nereálná.

Západ slunce na pláži je až nechutná romantika, po které přichází studená sprcha v podobě neexistujícího taxíku.

Hm.

Skoro celá vesnice řeší naší prachbídnou a úsměvnou situaci a já děkuju za to, jak jsou to všichni ochotní. Vyjde nás to celkem draho, ale nakonec najdeme člověka, který vlastní auto, které pojme nás i naše bicykly. Příběh končí šťastně - z korby starého pickupu, kde sedíme na pneumatice, držíme kola i sami sebe, sledujeme noční oblohu, máme radost z dobrodružství, chválíme náš dnešní výkon a po 40ti minutách jízdy dorazíme do hotelu, kde nám pomalu všichni tleskají.

Jako by nestačilo, že jsem jela na Bali s krosnou..

Rozmazaná, ale jediná vystihující onen okamžik záchrany nás a našich kol <3

Mám toho tolik na srdci, možná až moc. Ačkoli bych ráda, tak není možné popsat všechny okamžiky, zážitky a už vůbec ne všechny poznatky a aktivity. O to nejdůležitější vás ale připravit nehodlám - těšte se, vidím to na další dva články se stejným názvem - Bali.

Vaše M.