MODEL'S DIARY XII. - NETHERLANDS

Cesta

Kufr do Holandska si balím už ve čtvrtek, odjíždím v neděli. Ve čtvrtek si balím také druhý kufr, kufr na fashion week, normálně bych nemusela mít ten největší kufr co vlastním, ale zaboha jsem nemohla vymyslet outfity, myšlenky už jsem měla na svém prvním direct jobu, tak jsme prostě vzala všechny hezké kousky. V pátek ráno odjíždím autobusem s dvěma kufry a batohem do Prahy, kde mě na nádraží vyzvedne K. K nestíhá a já se musím vypořádat s nepřeberným množstvím schodů a s tramvají. Na schůzku dorazím celá upocená.

Můj kluk hraje v Praze, skvěle se mi to hodí. Přespává s námi a druhý den jedeme my dva a kufr emhádéčkem na letiště. Z cesty jsem trochu nervozní, tak jsem ráda, že ho mám po svém boku. Odbavím si zavazadlo a jdeme na tradiční promenádu letištní halou. Zakotvíme v Subway a užíváme si bagety 1 plus 1 zdarma. Volám rodičům, s obouma se loučím a přejí mi šťastnou cestu.

Létám už celkem často, tak moc nespěchám, abych neprocházela duty free shopy moc dlouho. Když vidím tu frontu u kontroly příručních zavazadel, tak trochu lituju, ale stále mám nějakou rezervu. Dojdu si v klidu na záchod, postuju fotku na Instagram – co když nebude na hotelu wifi?! V hlavě odškrtávám pomyslný seznam věcí, které není radno zapomenout. Hledám svůj Gate. Z myšlenek mě vytrhne hlas rozléhající se letištní halou: „ prosíme poslední cestující letu do Bruselu slečnu Michaelu Živnůstkovou ať se neprodleně dostaví, gate se zavírá“. Hm. Kouknu na hodinky, do odletu zbývá 7 minut - 7minut?! Tentokrát jsem byla možná až moc v pohodě, pomyslím si a běžím, jak nejrychlejš to s naloženým batohem jde. Ještě že jsou tenisky zas v módě. V hlavě se mi honí, kolik tisíc bych asi musela vyplácnout za další letenku a kolik asi za zrušený první den práce. Dobíhám k G12 a vše je v pořádku, paní je hodná, tiskne mi ještě palubní letenku a posílá pro mne autobus ve kterém sedím sama. Dosedám do letadla a jsem zase zpocená…

Cesta byla krátká. Na letišti stojí pán s cedulí v ruce – můj řidič. Odváží mě z Bruselu do malého holandského městečka. Cesta trvá asi dvě hodiny, konverzujeme a já se nesnáším za svůj level of english, ale co, domluvím se.

Přijíždím na hotel, který z venku vypadá jako nějaká ubytovna. Moc se mi nechce dovnitř. Naštěstí zdání klame! Uvnitř je vše krásné a čisté, mám pro sebe pokoj číslo 214 s velkou postelí, televizí, terasou a koupelnou, je zde plný signál wifi a já jsem naprosto spokojená. Jen jsem příšerně hladová. Jdu navštívit hotelovou restauraci a hledám, co levného si můžu dát. Vybírám bramborový krém za 7 euro. Jdu spát pozdě a budík mám nařízený na 6:15, přeju si hodně štěstí do druhého dne a sladké sny.

Poznámka č.1: koupila jsem si New Era cap, abych byla za kočičku. Moc se mi líbí, modrá mi jde k očím a čepice jsem vždycky nosila ráda. Poprvé ji beru cestou na letiště. Můj kluk mě dost často a celkem zváštně pozoruje. Je mi jasný, že něco není v pořádku. Samozřejmě mi po chvíli sdělí, že se mu v čepici nelíbím, že působí namyšleně, když mi není vidět do obličeje a že tyhle kšiltovky patřej k typu holkám, co mají umělá prsa a jsou zmalovaný. Nechápu, kde bere tyhle názory, když nemá ani facebook, ani instagram. Beru na vědomí, ale čepici nechávám stále usazenou na mé blonďaté hřívě. Jen z ní už nemám takovou radost...

Poznámka 2: asi tak půl roku se těším na další výlet s Elite bloggers. Máme jet lyžovat do Tater a já lyže miluju, dokonce si s K vybíráme nové bundy. Všem o našem výletu vyprávím a nemůžu se dočkat luxusního hotelu, sněhu, lahodných snídaní, holek a spa. Týden před odjezdem se dozvídám, že jsem konečně dostala svůj první job přes Hamburskou agenturu. Svůj první direct job! Poletím jen na pár dní fotit a budu mít hrazenou cestu tam i zpět, tohle je snem každé modelky. Mám neskutečnou radost, že moje dlouhé úsilí konečně za něco stojí, že já za něco stojím! Musím zrušit trip s holkama achjo, ale těch ještě bude..)

Pokračování příště…

M.

Cesta

Kufr do Holandska si balím už ve čtvrtek, odjíždím v neděli. Ve čtvrtek si balím také druhý kufr, kufr na fashion week, normálně bych nemusela mít ten největší kufr co vlastním, ale zaboha jsem nemohla vymyslet outfity, myšlenky už jsem měla na svém prvním direct jobu, tak jsme prostě vzala všechny hezké kousky. V pátek ráno odjíždím autobusem s dvěma kufry a batohem do Prahy, kde mě na nádraží vyzvedne K. K nestíhá a já se musím vypořádat s nepřeberným množstvím schodů a s tramvají. Na schůzku dorazím celá upocená.

Můj kluk hraje v Praze, skvěle se mi to hodí. Přespává s námi a druhý den jedeme my dva a kufr emhádéčkem na letiště. Z cesty jsem trochu nervozní, tak jsem ráda, že ho mám po svém boku. Odbavím si zavazadlo a jdeme na tradiční promenádu letištní halou. Zakotvíme v Subway a užíváme si bagety 1 plus 1 zdarma. Volám rodičům, s obouma se loučím a přejí mi šťastnou cestu.

Létám už celkem často, tak moc nespěchám, abych neprocházela duty free shopy moc dlouho. Když vidím tu frontu u kontroly příručních zavazadel, tak trochu lituju, ale stále mám nějakou rezervu. Dojdu si v klidu na záchod, postuju fotku na Instagram – co když nebude na hotelu wifi?! V hlavě odškrtávám pomyslný seznam věcí, které není radno zapomenout. Hledám svůj Gate. Z myšlenek mě vytrhne hlas rozléhající se letištní halou: „ prosíme poslední cestující letu do Bruselu slečnu Michaelu Živnůstkovou ať se neprodleně dostaví, gate se zavírá“. Hm. Kouknu na hodinky, do odletu zbývá 7 minut - 7minut?! Tentokrát jsem byla možná až moc v pohodě, pomyslím si a běžím, jak nejrychlejš to s naloženým batohem jde. Ještě že jsou tenisky zas v módě. V hlavě se mi honí, kolik tisíc bych asi musela vyplácnout za další letenku a kolik asi za zrušený první den práce. Dobíhám k G12 a vše je v pořádku, paní je hodná, tiskne mi ještě palubní letenku a posílá pro mne autobus ve kterém sedím sama. Dosedám do letadla a jsem zase zpocená…

Cesta byla krátká. Na letišti stojí pán s cedulí v ruce – můj řidič. Odváží mě z Bruselu do malého holandského městečka. Cesta trvá asi dvě hodiny, konverzujeme a já se nesnáším za svůj level of english, ale co, domluvím se.

Přijíždím na hotel, který z venku vypadá jako nějaká ubytovna. Moc se mi nechce dovnitř. Naštěstí zdání klame! Uvnitř je vše krásné a čisté, mám pro sebe pokoj číslo 214 s velkou postelí, televizí, terasou a koupelnou, je zde plný signál wifi a já jsem naprosto spokojená. Jen jsem příšerně hladová. Jdu navštívit hotelovou restauraci a hledám, co levného si můžu dát. Vybírám bramborový krém za 7 euro. Jdu spát pozdě a budík mám nařízený na 6:15, přeju si hodně štěstí do druhého dne a sladké sny.

Poznámka č.1: koupila jsem si New Era cap, abych byla za kočičku. Moc se mi líbí, modrá mi jde k očím a čepice jsem vždycky nosila ráda. Poprvé ji beru cestou na letiště. Můj kluk mě dost často a celkem zváštně pozoruje. Je mi jasný, že něco není v pořádku. Samozřejmě mi po chvíli sdělí, že se mu v čepici nelíbím, že působí namyšleně, když mi není vidět do obličeje a že tyhle kšiltovky patřej k typu holkám, co mají umělá prsa a jsou zmalovaný. Nechápu, kde bere tyhle názory, když nemá ani facebook, ani instagram. Beru na vědomí, ale čepici nechávám stále usazenou na mé blonďaté hřívě. Jen z ní už nemám takovou radost...

Poznámka 2: asi tak půl roku se těším na další výlet s Elite bloggers. Máme jet lyžovat do Tater a já lyže miluju, dokonce si s K vybíráme nové bundy. Všem o našem výletu vyprávím a nemůžu se dočkat luxusního hotelu, sněhu, lahodných snídaní, holek a spa. Týden před odjezdem se dozvídám, že jsem konečně dostala svůj první job přes Hamburskou agenturu. Svůj první direct job! Poletím jen na pár dní fotit a budu mít hrazenou cestu tam i zpět, tohle je snem každé modelky. Mám neskutečnou radost, že moje dlouhé úsilí konečně za něco stojí, že já za něco stojím! Musím zrušit trip s holkama achjo, ale těch ještě bude..)

Pokračování příště…

M.

continue reading

posted by Michaela Z . 1 Apr 2016 .