MODEL'S DIARY XI.

Když najdete leteckou společnost s levným zavazadlem do 32kg, neberte to jako úplnou výhru. V den odletu jsem svůj kufr naložila na 31,6 kg a rozhodně nepřemýšlela co vzít a co nevzít s sebou. Samozřejmě jsem plně naložila i svůj příruční kufřík, protože když už beru všechno, tak beru všechno xD

Když se vám přiznám, že většinu oblečení stejně nevyužívám, budete mě mít za pravou blondýnu? Podle předpovědi, mělo být v Miláně kolem dvaceti stupnů, podle mě je to na triko a koženkovou bundu. Moje skříň je tedy plná triček, košilí a ne svetrů a kabátu, jak nosí všichni místní. Asi jsem jen chtěla věřit tomu, že je ltálie na opačný straně zeměkoule a když je u nás zima, tam je léto xD. Teď jsem trochu odbočila, takž zpět k mým zavazadlům.)

Dokud si nemusíte brát šampon cestovní velikosti, dokud si bez váhání berete velké balení masky na vlasy, dokud vám kufr tahá přítel a vy se jen vesele fotíte na letišti, je to opravdu zábava. Když vystoupíte sama v ltálii a kufr nemůžete ani sundat z jezdícího pásu, začíná přituhovat .  Ten kufr je prostě na mé 50ti kilové tělíčko a nula svalů prostě fkn heavy.

Dojedu busem do Milána a rozhodnu se cestovat metrem jako obvykle. Když každých deset metrů stavím, nadávám a foukám na dlaně, dojde mi, že metro je ta bolestivější varianta a já se vracím s tím, že beru taxi. První taxi mě nebere, čeká na cizince, kteří budou platit za víc, než jen za pár km po městě. Posílá mě do vedlejší ulice, kde jsou taxi pro menší vzdálenosti. Dojdu k místu určení, vidím frontu 60ti lidí a obracím se i se všemi svými zavazadly. Koneckonců, vždy jsem zvládla všechno, beru tedy statečně metro, nekonečně se proklínám, ruce mám plné mozolů a do svého bydliště dorazím o pár hodin později. Aspoň sklízím značný obdiv od kluků, co mi nesou kufr do schodů.)

Mé první zoufalé a levné jídlo na nádraží byl McChicken, který na mě vždy působí tak nějak zdravě xD Když jsem vybalila svojí dobrůtku z obalu, chtělo se mi fňukat! Nejenom, že mám hlad a nemám sílu táhnout tak těžký kufry, ale když už se rozhodnu ukojit v tom nechutnym Mekáči, tak dostanu sice burger, který jdem chtěla, ale není v něm zádná majonéza, ani žádná zelenina? xD To co jsme rozbalila mi přišlo opravdu vtipný, prostě suchá houska a uprostřed suchý maso, moc jsem si pochutnala.)

Každý týden navštěvuju trhy, které mám dva metry od domu, kupuju čerstvé ovoce, kaštany a sleduju jaký po stánkařích zůstal bordel.)

Dokonce vlastním i spešl pánev na pečení kaštanů, ale nikdy nedosáhnu takového výsledku, jaký vídám na náměstí, nebo na našich vánočních trzích. Marně to zkouším tak dvakrát týdně a někdy prostě jdu a koupím si před Duomo ty nejdokonalejší a největší za 4e.)

Všechny castingy v Miláně jsou kousek od metra, rozhodně to nejsou žádný extrémní vzdálenosti, extrémní lokace, nebo skryté adresy, jako tomu bylo v Athénách. Tentokrát jsem ale měla casting v místě, které nepokrývá síť metra (a tramvaje nějak ignoruju, protože chůze mi nevadí). 

Vylezu z metra, zadám ulici do GPS, projdu se tři a půl km – jsem lehce překvapená. Dojdu do dané ulice (automaticky na čp 1), ulice nepatří zrovna k nejmenším, moje adresa má číslo 101 a já pochoduju další kilometr. Moje kotníčková ponožka je spíš pod kotník, začínám mít puchejř a podrážděnou náladu při představě cesty zpět, to jsem ale nevěděla, co mě čeká na castingu za srandu.

Přijdu do místnosti, kde na mě čekají velké, krásné, vrstvené společenské šaty na vyzkoušení. Jdu na záchod, šaty oblékám spodem, šaty oblékám horem, zkouším zip, jestli je otevřen, nebo jen polo otevřen. Zip víc otevřít nejde, nesnáším se za to, že jsem přibrala, zas se pokouším do úzkého vnitřku šatů dostat, ale marně. Šaty věším zpět na ramínko a jsem připravena potupně přiznat, že je prostě nepřetáhnu přes boky. V momentě kdy svůj boj nadobro vzdávám, kouknu naposled na nepřeberné množství látky před sebou a konečně mi to dojde! To do čeho jsem se soukala, nebyly upnuté šaty na tělo, nýbrž jedna nohavice z širokých kalhot, které byly v šatech všité xD. Vysmála jsem se sama sobě, nasadila podpatky a vyšla vítězoslavně z kabinky, jakože nic.)

Jak už jsem psala, tak oblečení jsem lehce podcenila a první týden věnovala hledání dokonalého kabátu pro každodenní nošení. Nejvíce mě zaujal tenhle z Manga, ale to by nemohl stát 170e a já nemohla mít značně omezený rozpočet.( Co si o něm myslíte? Podle mě by jen tak z módy nevyšel.)

Každodenní slintání nad dokonalejma výlohama. Centrum Milána je opravdu jedno velké návrhářské nebe a módní přehlídka. Designérské obchody a stylové outfity jsou na každém rohu. Proto se mi nemůžete divit, ve svém volném čase se jen procházím centrem a inspiruji se lidmi a výlohami.)

Poslední co italové řesí jsou předpisy, často se tomu směju a opravdu NIKDY se nechci v Miláně dostat za volant. Doprava je tu opravdu hustá a všichni se řídí tím čím právě chtějí, prostě freesstyle.)

Jelikož jsme pár dní před odeltem začala trpět nepříjemným onemocněním kůže, dostala jsem od mých spolubydlících dárek a úkol. A to odreagovat se a užít si celý den v místních lázních.  Byla to naprostá pohoda a pro mě, milovníka tepla, válení a teplé vody, naprostá dokonalost. Možná až předokonalost xD. 
V resortu jsem strávila asi deset hodin, udělala nejmíň deset ozdravných koleček, přečetla půlku knihy a nesčetněkrát atakovala bar, který se skládal jen z krekrů, ovoce, čaje a vody. Většina přítomných si užívala relax v páru a na mě házeli soucitné pohledy. Chudinka osamělá. To nevědí, jak moc si příležitostnou samotu užívám,) Každopádně jsem se vyrelaxovala, vysolila a vypeelingovala tak moc, že pokožka se mi zlepšila a SPA teda svůj účel splnily. Třikrát hurá.

Hledání Aljašky přečteno. Čtení asi pro mladší, ale to mi zas tak nevadilo, celkem mě to zabavilo, ale od půlky mi to až nepřiměřeně moc připomínalo film Paper towns, který jsme před pár týdny viděla.

Můj první test v miláně byl focen v téhle dokonalé přestaré vile v Genova, asi 2h vlakem od Milána. Den jsem si moc užila, focení bylo v pohodě a finální fotky se mi taky líbí.)

Na práci jsem nemusela čekat zas tak dlouho, už zítra mám focení šperků na plakáty, které budou vyvěšeny všude po Itálii.) Tak mi přejte štěstí!

OOOOoooo ano, jsem ujetá, ale největší zážitek je navštívení a focení v opuštěné psychiatrické léčebně, kde panovala neskutečná atmosféra.

Poprvé jsem oslavila narozeniny mimo mou rodnou vlast, ale už jsem velká holka, přežiju to a až přijedu domů, tak udělám neskutečnej bordel. Bcs l´m 23 jako Jordan bitch xD

Koloušková plyšová kabelka? Už se těším až budu mít dítě a budu si od něj půjčovat  stylové kousky, které mu budu kupovat.

Šatník jsem nakonec rozšířila o vlněný camel kabát a velkou kabelku na book.

Večeře

Miláno tento rok hostilo předávání cen MTV EMA a nejvetší star byl slaďoušek Justin.)

Dokonalost v podobě vtipný kabelky. Kdo hlasuje pro to, že by tento robot měl žít u mě ve skříni s mou space rocket?

Výprava na křest časopisu do klubu Just Cavalli.

Návrat z klubu Just Cavalli, kde stojí drink 15e.)

Akutní zpráva z agentury: pošli nám fotky rukou. Aha. Jsi sama doma a nic jako stativ nevlastníš, je šero a musíš fotit venku. Vylezeš před barák, stále tě někdo míjí. Nemáš na to někoho oslovit, protože určitě stejně neumí fotit. Jsi vynalézavá mobil nastavíš na timer a po několikátém pokusu šikovně zaklíníš mzi bradu a klíční kost. Ruce nátáhleš před sebe, počítáš do deseti a doufáš, že na tebe nikdo nekouká jako na blázna, i když moc dobře víš že kouká.)

Když najdete leteckou společnost s levným zavazadlem do 32kg, neberte to jako úplnou výhru. V den odletu jsem svůj kufr naložila na 31,6 kg a rozhodně nepřemýšlela co vzít a co nevzít s sebou. Samozřejmě jsem plně naložila i svůj příruční kufřík, protože když už beru všechno, tak beru všechno xD

Když se vám přiznám, že většinu oblečení stejně nevyužívám, budete mě mít za pravou blondýnu? Podle předpovědi, mělo být v Miláně kolem dvaceti stupnů, podle mě je to na triko a koženkovou bundu. Moje skříň je tedy plná triček, košilí a ne svetrů a kabátu, jak nosí všichni místní. Asi jsem jen chtěla věřit tomu, že je ltálie na opačný straně zeměkoule a když je u nás zima, tam je léto xD. Teď jsem trochu odbočila, takž zpět k mým zavazadlům.)

Dokud si nemusíte brát šampon cestovní velikosti, dokud si bez váhání berete velké balení masky na vlasy, dokud vám kufr tahá přítel a vy se jen vesele fotíte na letišti, je to opravdu zábava. Když vystoupíte sama v ltálii a kufr nemůžete ani sundat z jezdícího pásu, začíná přituhovat .  Ten kufr je prostě na mé 50ti kilové tělíčko a nula svalů prostě fkn heavy.

Dojedu busem do Milána a rozhodnu se cestovat metrem jako obvykle. Když každých deset metrů stavím, nadávám a foukám na dlaně, dojde mi, že metro je ta bolestivější varianta a já se vracím s tím, že beru taxi. První taxi mě nebere, čeká na cizince, kteří budou platit za víc, než jen za pár km po městě. Posílá mě do vedlejší ulice, kde jsou taxi pro menší vzdálenosti. Dojdu k místu určení, vidím frontu 60ti lidí a obracím se i se všemi svými zavazadly. Koneckonců, vždy jsem zvládla všechno, beru tedy statečně metro, nekonečně se proklínám, ruce mám plné mozolů a do svého bydliště dorazím o pár hodin později. Aspoň sklízím značný obdiv od kluků, co mi nesou kufr do schodů.)

Mé první zoufalé a levné jídlo na nádraží byl McChicken, který na mě vždy působí tak nějak zdravě xD Když jsem vybalila svojí dobrůtku z obalu, chtělo se mi fňukat! Nejenom, že mám hlad a nemám sílu táhnout tak těžký kufry, ale když už se rozhodnu ukojit v tom nechutnym Mekáči, tak dostanu sice burger, který jdem chtěla, ale není v něm zádná majonéza, ani žádná zelenina? xD To co jsme rozbalila mi přišlo opravdu vtipný, prostě suchá houska a uprostřed suchý maso, moc jsem si pochutnala.)

Každý týden navštěvuju trhy, které mám dva metry od domu, kupuju čerstvé ovoce, kaštany a sleduju jaký po stánkařích zůstal bordel.)

Dokonce vlastním i spešl pánev na pečení kaštanů, ale nikdy nedosáhnu takového výsledku, jaký vídám na náměstí, nebo na našich vánočních trzích. Marně to zkouším tak dvakrát týdně a někdy prostě jdu a koupím si před Duomo ty nejdokonalejší a největší za 4e.)

Všechny castingy v Miláně jsou kousek od metra, rozhodně to nejsou žádný extrémní vzdálenosti, extrémní lokace, nebo skryté adresy, jako tomu bylo v Athénách. Tentokrát jsem ale měla casting v místě, které nepokrývá síť metra (a tramvaje nějak ignoruju, protože chůze mi nevadí). 

Vylezu z metra, zadám ulici do GPS, projdu se tři a půl km – jsem lehce překvapená. Dojdu do dané ulice (automaticky na čp 1), ulice nepatří zrovna k nejmenším, moje adresa má číslo 101 a já pochoduju další kilometr. Moje kotníčková ponožka je spíš pod kotník, začínám mít puchejř a podrážděnou náladu při představě cesty zpět, to jsem ale nevěděla, co mě čeká na castingu za srandu.

Přijdu do místnosti, kde na mě čekají velké, krásné, vrstvené společenské šaty na vyzkoušení. Jdu na záchod, šaty oblékám spodem, šaty oblékám horem, zkouším zip, jestli je otevřen, nebo jen polo otevřen. Zip víc otevřít nejde, nesnáším se za to, že jsem přibrala, zas se pokouším do úzkého vnitřku šatů dostat, ale marně. Šaty věším zpět na ramínko a jsem připravena potupně přiznat, že je prostě nepřetáhnu přes boky. V momentě kdy svůj boj nadobro vzdávám, kouknu naposled na nepřeberné množství látky před sebou a konečně mi to dojde! To do čeho jsem se soukala, nebyly upnuté šaty na tělo, nýbrž jedna nohavice z širokých kalhot, které byly v šatech všité xD. Vysmála jsem se sama sobě, nasadila podpatky a vyšla vítězoslavně z kabinky, jakože nic.)

Jak už jsem psala, tak oblečení jsem lehce podcenila a první týden věnovala hledání dokonalého kabátu pro každodenní nošení. Nejvíce mě zaujal tenhle z Manga, ale to by nemohl stát 170e a já nemohla mít značně omezený rozpočet.( Co si o něm myslíte? Podle mě by jen tak z módy nevyšel.)

Každodenní slintání nad dokonalejma výlohama. Centrum Milána je opravdu jedno velké návrhářské nebe a módní přehlídka. Designérské obchody a stylové outfity jsou na každém rohu. Proto se mi nemůžete divit, ve svém volném čase se jen procházím centrem a inspiruji se lidmi a výlohami.)

Poslední co italové řesí jsou předpisy, často se tomu směju a opravdu NIKDY se nechci v Miláně dostat za volant. Doprava je tu opravdu hustá a všichni se řídí tím čím právě chtějí, prostě freesstyle.)

Jelikož jsme pár dní před odeltem začala trpět nepříjemným onemocněním kůže, dostala jsem od mých spolubydlících dárek a úkol. A to odreagovat se a užít si celý den v místních lázních.  Byla to naprostá pohoda a pro mě, milovníka tepla, válení a teplé vody, naprostá dokonalost. Možná až předokonalost xD. 
V resortu jsem strávila asi deset hodin, udělala nejmíň deset ozdravných koleček, přečetla půlku knihy a nesčetněkrát atakovala bar, který se skládal jen z krekrů, ovoce, čaje a vody. Většina přítomných si užívala relax v páru a na mě házeli soucitné pohledy. Chudinka osamělá. To nevědí, jak moc si příležitostnou samotu užívám,) Každopádně jsem se vyrelaxovala, vysolila a vypeelingovala tak moc, že pokožka se mi zlepšila a SPA teda svůj účel splnily. Třikrát hurá.

Hledání Aljašky přečteno. Čtení asi pro mladší, ale to mi zas tak nevadilo, celkem mě to zabavilo, ale od půlky mi to až nepřiměřeně moc připomínalo film Paper towns, který jsme před pár týdny viděla.

Můj první test v miláně byl focen v téhle dokonalé přestaré vile v Genova, asi 2h vlakem od Milána. Den jsem si moc užila, focení bylo v pohodě a finální fotky se mi taky líbí.)

Na práci jsem nemusela čekat zas tak dlouho, už zítra mám focení šperků na plakáty, které budou vyvěšeny všude po Itálii.) Tak mi přejte štěstí!

OOOOoooo ano, jsem ujetá, ale největší zážitek je navštívení a focení v opuštěné psychiatrické léčebně, kde panovala neskutečná atmosféra.

Poprvé jsem oslavila narozeniny mimo mou rodnou vlast, ale už jsem velká holka, přežiju to a až přijedu domů, tak udělám neskutečnej bordel. Bcs l´m 23 jako Jordan bitch xD

Koloušková plyšová kabelka? Už se těším až budu mít dítě a budu si od něj půjčovat  stylové kousky, které mu budu kupovat.

Šatník jsem nakonec rozšířila o vlněný camel kabát a velkou kabelku na book.

Večeře

Miláno tento rok hostilo předávání cen MTV EMA a nejvetší star byl slaďoušek Justin.)

Dokonalost v podobě vtipný kabelky. Kdo hlasuje pro to, že by tento robot měl žít u mě ve skříni s mou space rocket?

Výprava na křest časopisu do klubu Just Cavalli.

Návrat z klubu Just Cavalli, kde stojí drink 15e.)

Akutní zpráva z agentury: pošli nám fotky rukou. Aha. Jsi sama doma a nic jako stativ nevlastníš, je šero a musíš fotit venku. Vylezeš před barák, stále tě někdo míjí. Nemáš na to někoho oslovit, protože určitě stejně neumí fotit. Jsi vynalézavá mobil nastavíš na timer a po několikátém pokusu šikovně zaklíníš mzi bradu a klíční kost. Ruce nátáhleš před sebe, počítáš do deseti a doufáš, že na tebe nikdo nekouká jako na blázna, i když moc dobře víš že kouká.)

continue reading

posted by World needs Blondes . 2 Nov 2015 .