DOMINICAN REPUBLIC PART 1

Ležela jsem doma. Nemocná. V tom mi došlo, jak si můžu ještě trochu přitížit. Probrat se fotkama kde obzory vypadají jak ráj na zemi byl skvělý nápad. Fotky mi vyvolaly dva pocity, proto jsem se rozhodla je rozdělit do dvou článků. Nebo vlastně, jestli ceníte upřímnost, tak vizualní a sentimentální odlišnost jsem zpozorovala až v tento moment. Prapůvodné rozdělení článků na články dva bylo samozřejmě odůvodněno nepřeberným množstvím barevných a exotických fotek plných průzračných hladin, bílých písků a do výšin se tyčících palem.

Teď je pátek a je večer. Mou hlavou běží nesmyslná rekapitulace toho, že již několikátý pátek v řadě trávím v peřinách. V peřinách... V peřinách zní moc obláčkově, kdežto v reálném nemocném životě ležím v jednom proleželém ďolíku (ačkoli stoprocentně nedůvěřuji kvalitě švédského řetězce, tak tu samozřejmě proležená jáma není, reálně ne, pocitově určitě!), ležím na jedné půlce. Jsem prakticky mladá bába. Na půlce druhé se rozprostírá výhled na krabici kapesníků, časopisů, knih, kapek, vitamínů, teplých ponožek, dioptrických brýlí a nedopitého čaje. Z mého druhého zdravotnického polštáře, z toho, který by měla sdílet má pravá polovička, tak z toho jsem si udělala provizorní stolek. Jako správný stůl, tak i tento má na sobě skvrny od čokolády.

Míšo?! Plácáš zbytečná nízkovýznamová slova do článku o dovolené?! Alespoň vidíte, jak nedobrovolná, skoro měsíční karanténa člověku škodí. Život je aktuálně jen o mě a mé skvělé chorobě xD

Každopádně, když ležím v posteli a znovu procházím už prošlý výběr fotek z cest, dochází mi malá odlišnost. V tomto článku, v článku prvním je to takové o krajině, o kráse, o úžasu, o úvodu, o plavkách, o blondýně z litoměřic. Tenhle článek mě nutí k tomu smutnit nad tím, že u moře už nejsem a dlouho nebudu - nadneseně řečeno (né to, že nebudu  u moře, tam fakt nebudu (!), ale nadneseně smutním - jakože vlastně tolik ne). Druhý článek vě mě i na smrtelné posteli vzbudil velké úsměvy a radostné stavy. Vystihuje náladu pobytu, uvidíte v něm mou kamarádku, se kterou jsem sdílela každý okamžik a uvidíte, kolik srandy jsme si užily. Druhý článek odstraní to malé ouzko a naplní duši radostným pocitem z nezapomenutelné dovolené.)

Here we go!

Chcete velkou parádu? Nic není zadarmo a za velkou slast, velké úsilí. Cesta do Dominikánské republiky je dlouhá a náročná. My letěly kvůli škole a práci jen na týden, ale doporučovala bych pobyt trošku delší. 

Vzhledem k tomu, že jsme měly hrubý týden a já ještě špatně snášela jet leg, tak jsme neabsolbovaly žádný výlet, což je věčná škoda, ale jely jsme primárně za odpočinkem. Takže jsme se pohybovaly v resortu, v baru, na pláži, na lehátku, v písku a hlavně v jídelně. Mnam.

Náš snový bungalov.

Jediný zamračený den a hostina v doprovodu vln <3

Každodenní závislost na mladém kokosu.

Výhledy z plážových barů. Bílá barva prostě a jednoduše dokonale ladí s exteriérem.

A mé velvetové plavky také ladí.

Deset vteřin před tím, než mě atakovala vlna a místo vlasů byly písečné prameny.

Plavky čekejte tuto sezonu v Tezenisu.

Essentials a dolary místo eur - fájnly.

Každodenní fascinace palmami.

A příležitostná fascinace prdelí  okolních lidí, když Miška pozuje skoronahá u bazénu (představ si emoji, kde opice přikrývá zrak).

Moje mini boobs v plavkách Tezenis.

Ráno jsme chodily krmit slepice, abychom se cítily jak doma.

Může mi někdo racionálně vysvětlit, proč tolik lidí leží u bazénu a né u moře?! Já vím, že tam jsou bary, ale přijeli jste k moři! Nálož chlorované vody můžete dostat i u nás v kryťáku.

Pozér.

Nevynadívatelné.

Novej obleček, ve kterém jsme si myslela, že budu sportovat. Sportovala jsem v něm pouze při pořizování těchto snímků. Uvědomila jsme si, že na dovolený bys neměl nic dělat, žejo.

Náš manžel číslo jedna. Celkově jich bylo asi jen 65, vyhrocení nastalo v den, kdy jsme si obě mladé české holky vzaly stejné bílé plavky. Těšte se na druhý článek!!!

Na večeři za frajerku.

Nebo blázna?!

Zadek na konec.)
Těším se u příštího článku!
<3
M.

Ležela jsem doma. Nemocná. V tom mi došlo, jak si můžu ještě trochu přitížit. Probrat se fotkama kde obzory vypadají jak ráj na zemi byl skvělý nápad. Fotky mi vyvolaly dva pocity, proto jsem se rozhodla je rozdělit do dvou článků. Nebo vlastně, jestli ceníte upřímnost, tak vizualní a sentimentální odlišnost jsem zpozorovala až v tento moment. Prapůvodné rozdělení článků na články dva bylo samozřejmě odůvodněno nepřeberným množstvím barevných a exotických fotek plných průzračných hladin, bílých písků a do výšin se tyčících palem.

Teď je pátek a je večer. Mou hlavou běží nesmyslná rekapitulace toho, že již několikátý pátek v řadě trávím v peřinách. V peřinách... V peřinách zní moc obláčkově, kdežto v reálném nemocném životě ležím v jednom proleželém ďolíku (ačkoli stoprocentně nedůvěřuji kvalitě švédského řetězce, tak tu samozřejmě proležená jáma není, reálně ne, pocitově určitě!), ležím na jedné půlce. Jsem prakticky mladá bába. Na půlce druhé se rozprostírá výhled na krabici kapesníků, časopisů, knih, kapek, vitamínů, teplých ponožek, dioptrických brýlí a nedopitého čaje. Z mého druhého zdravotnického polštáře, z toho, který by měla sdílet má pravá polovička, tak z toho jsem si udělala provizorní stolek. Jako správný stůl, tak i tento má na sobě skvrny od čokolády.

Míšo?! Plácáš zbytečná nízkovýznamová slova do článku o dovolené?! Alespoň vidíte, jak nedobrovolná, skoro měsíční karanténa člověku škodí. Život je aktuálně jen o mě a mé skvělé chorobě xD

Každopádně, když ležím v posteli a znovu procházím už prošlý výběr fotek z cest, dochází mi malá odlišnost. V tomto článku, v článku prvním je to takové o krajině, o kráse, o úžasu, o úvodu, o plavkách, o blondýně z litoměřic. Tenhle článek mě nutí k tomu smutnit nad tím, že u moře už nejsem a dlouho nebudu - nadneseně řečeno (né to, že nebudu  u moře, tam fakt nebudu (!), ale nadneseně smutním - jakože vlastně tolik ne). Druhý článek vě mě i na smrtelné posteli vzbudil velké úsměvy a radostné stavy. Vystihuje náladu pobytu, uvidíte v něm mou kamarádku, se kterou jsem sdílela každý okamžik a uvidíte, kolik srandy jsme si užily. Druhý článek odstraní to malé ouzko a naplní duši radostným pocitem z nezapomenutelné dovolené.)

Here we go!

Chcete velkou parádu? Nic není zadarmo a za velkou slast, velké úsilí. Cesta do Dominikánské republiky je dlouhá a náročná. My letěly kvůli škole a práci jen na týden, ale doporučovala bych pobyt trošku delší. 

Vzhledem k tomu, že jsme měly hrubý týden a já ještě špatně snášela jet leg, tak jsme neabsolbovaly žádný výlet, což je věčná škoda, ale jely jsme primárně za odpočinkem. Takže jsme se pohybovaly v resortu, v baru, na pláži, na lehátku, v písku a hlavně v jídelně. Mnam.

Náš snový bungalov.

Jediný zamračený den a hostina v doprovodu vln <3

Každodenní závislost na mladém kokosu.

Výhledy z plážových barů. Bílá barva prostě a jednoduše dokonale ladí s exteriérem.

A mé velvetové plavky také ladí.

Deset vteřin před tím, než mě atakovala vlna a místo vlasů byly písečné prameny.

Plavky čekejte tuto sezonu v Tezenisu.

Essentials a dolary místo eur - fájnly.

Každodenní fascinace palmami.

A příležitostná fascinace prdelí  okolních lidí, když Miška pozuje skoronahá u bazénu (představ si emoji, kde opice přikrývá zrak).

Moje mini boobs v plavkách Tezenis.

Ráno jsme chodily krmit slepice, abychom se cítily jak doma.

Může mi někdo racionálně vysvětlit, proč tolik lidí leží u bazénu a né u moře?! Já vím, že tam jsou bary, ale přijeli jste k moři! Nálož chlorované vody můžete dostat i u nás v kryťáku.

Pozér.

Nevynadívatelné.

Novej obleček, ve kterém jsme si myslela, že budu sportovat. Sportovala jsem v něm pouze při pořizování těchto snímků. Uvědomila jsme si, že na dovolený bys neměl nic dělat, žejo.

Náš manžel číslo jedna. Celkově jich bylo asi jen 65, vyhrocení nastalo v den, kdy jsme si obě mladé české holky vzaly stejné bílé plavky. Těšte se na druhý článek!!!

Na večeři za frajerku.

Nebo blázna?!

Zadek na konec.)
Těším se u příštího článku!
<3
M.

continue reading

posted by Michaela Z . 20 Apr 2018 .